Dům na pobřeží
Na stejnojmennou knížku Daphne du Maurier jsem byla upozorněna, jako na román vymikající se žánrově z autorčina díla. A protože jsem zvědavá a kamarád mi řekl, že je to jeho životní kniha (asi 20 kousků jí nakoupil a rozdal kamarádům), samozřejmě jsem jí začala číst s velkým očekáváním ...
Je to kniha velmi strhující, která vás vtáhne do děje, jelikož jde o experiment s drogou,díky které je vám umožněno dostat se do minulosti a prožívat ji jako přítomnost. O to zajímavější je, že tento experiment je nabídnut člověku, který žije "spokojený" rodinný život a měl by být tedy šťastný, místo toho však zjistí, že ho to táhne spíše do minulosti,ve které začne navazovat silné citové vazby k jednotlivým osobám. Původní myšlenka experimentu se nakonec zvrtne v lákavé stále častější "výlety" do minulosti, kde Dick začne pobývat raději než se svou manželkou a dětmi. Časem droga začne působit tak, že může dokonce do děje zasahovat a být viděn těmi, které do té doby jen potají navštěvuje. Experiment se tak stává posedlostí a vášní a zcela zastiňuje Dickův reálný život.
Kniha vyvolává mnohé otázky, které se nás dokonce mohou velice týkat.
Dokážeme žít plně v přítomnosti se svými nejbližšími nebo máme tendence unikat do snových světů, protože v nich se nám zdá život barevnější a smysluplnější ? Je náš přítomný život a posléze rodinný život to, co skutečně chceme, co nás hluboce naplňuje nebo je to jen alternativa za něco jiného po čem vskrytu duše toužíme? Proč se nám naše životy zdají šedé a nedokážeme z nich vykřesat jiskru, zatímco, to co je nám vzdálené nás přitahuje? Jakou cenu jsme ochotni zaplatit za naše výlety za dobrodružstvím? Jaký život bychom si svobodně vybrali, kdybychom mohli?
Pokud si knihu přečtete, možná vás napadnou ještě další otázky, tak jak by to mělo u správně napsané knihy být, měla by zneklidňovat, provokovat k zamyšlení, inspirovat a vést k hledání odpovědí.