Ženy a poutnictví
Opět vychází mé úvahy k tématu Ženy a poutnictví z knížky JÍST, SPÁT, JÍT od Janet Hall.
Proč tolik lidí a neméně žen přitahuje sbalit si do batohu "vše co potřebuji si nosím s sebou" a vyrazit na delší či kratší putování? Co vlastně hledáme na cestě? Proč nezůstaneme doma a nehledáme odpovědi na své otázky v kruhu svých blízkých a svého domova?
Odpověď je snadná, cesta není cíl, ale cíl je samotná CESTA. Cesta, kterou musí každý projít sám za sebe (bez podpory kohokoli, koho má rád). Na cestě je člověk sám se svými pocity, myšlenkami, úzkostmi, radostmi. Učí se být sám se sebou. A navíc být sám se sebou rád.
Zažít ten pocit, že jsem to já, kdo jde, já si určuju cíl, já zodpovídám za to co prožívám a cítím, nikdo jiný za to zodpovědný není.
Cesta, jako iniciační obřad, meditace v chůzi, vnímání přítomnosti, obrácení se do sebe.
Kromě různých popisů nejznámější poutní cesty do Santiaga de Compostella, existuje i mnoho popisů jiných cest, nejaktuálnější je kniha i stejnojmenný film DIVOČINA od Cheryl Strayed.
Také moje hodně blízká kamarádka Hanka Lohrová ve své knize Jak jsem přece jen došla do Compostely, popisuje jak dílem dojela na kole, dílem došla z Prahy do Santiaga de Compostela. Její deník je dokumentem pocitů ženy, která sama putuje Evropou, bojuje s živly, prožívá radosti i pochybnosti.
A jaká je vaše CESTA? Pokud se na žádnou nechystáte, existuje alespoň v podobě tichého přání ve vašem srdci?
Každá cesta začíná myšlenkou, ta se pak stává přáním a přání, pokud je plodné, vede k činům. Tak ať jste v kteréko-li fázi příprav na cestu, vězte, že jednou skutečně vyjdete a budete "na cestě" nejen za sebe, ale i za ty, kteří se na svou cestu ještě neodhodlali.
přejeme lehký krok a modré nebe nad hlavou :-)