Ženská síla i slabost

Stalo se vám někdy , že jste věděli, že se někdo blízký milovaný řítí do problémů a vy to nemůžete zastavit? Mně se to stalo a o to hůře, když ten blízký je vaše dítě. Je to nepopsatelný pocit hrůzy a bezmoci. Vždy jsem se obávala, že jednoho dne dítě dospěje, přijde do party a nastanou problémy, že to bude tak brzy jsem nečekala. Můžete dítě vychovávat jak dobře chcete, dávat mu svůj dobrý osobní příklad, být pro něj autentičtí i s chybami, kterým se nelze při výchově vyhnout. Ale posléze přijdou vrstevníci a začnou vaše dítě formovat po svém. Pak musíte jen doufat, že to vaše dítě ve zdraví přežije.  Dospívání je opravdu náročné období a záleží na koktejlu namíchaných zkušeností a daností pro vaše dítě, zda to ustojí. Nepřeháním...

Já sama jsem před lety přijala dítě odlišného etnika a s náročnou rodinnou anamnézou do pěstounské péče. Někdo řekne, že krev není voda, ale pro mě, která jsem měla vždy ráda děti, to nebylo rozhodující. Přesto, že jsem byla odborníky připravovaná na realitu vývoje a výchovy těchto dětí, nikdy jsem si dopředu nepřipustila, že bych mohla jednoho dne procházet něčím hodně těžkým, co už bude nad mé síly. Na druhou stranu, možná právě pro ten svůj idealistický pohled na výchovu jsem do toho šla. Věřila jsem, že mně se to povede a nic zlého nás nečeká. Život ale někdy rozdá karty jinak a musíte se s nimi naučit hrát. Dcera se mi začala během puberty odcizovat a přednost dávala svým vrstevníkům a kamarádům. Začala žít dvojí život, jeden pro mě a ten druhý s nimi. To jsem ovšem netušila. Začala mi lhát, utíkat z domu. Nechtěla už trávit čas na kroužcích, ani v jiném bezpečném prostředí a využívala čas, kdy jsem byla v práci, aby mohla být pryč. Postupně jsem se dozvídala od neteře a jejich kamarádek o jejím druhém životě. Snažila jsem se jí bránit ve věcech, které byly špatně, ale čím víc jsem ji chtěla odtáhnout, tím víc to dělala. Starší kluci, nahé fotky na sociálních sítích, toulání, krádeže, později alkohol a drogy. Dlouhou dobu jsem nechtěla udělat rozhodný krok, a to zažádat o její umístění v ústavním zařízení. Nechtěla jsem ji vystavit tomu, čím si prošla jako malá, znovu ji potvrdit, že je bezcenná. Dlouho jsem bojovala, chodila na různé terapie, do Středisek výchovné péče, ale nakonec její umístění bylo nevyhnutelné. Šlo o její život, kdy jsem ji jednoho dne našla opilou u vody, kde se málem utopila. Už jsem ji nedokázala zajistit bezpečí a ochranu. Nedokázala jsem ji chránit před ji samou. Byla dva roky mimo domov, ale stále jsem ji brala domů na propustky a víkendy i na celé prázdniny. Bylo jí 13 let a nechtěla jsem ji úplně opustit. Jen jsem doufala, že si uvědomí, že takový život nechce žít. Že bude chtít být zpátky v rodině. V jejich 15 letech jsem ji vzala natrvalo domů, ona sama to chtěla. Řekla jsem si, že to s ní znovu zkusím, že jí dám šanci. 

Asi po měsíci začaly ty samé problémy, ale ještě ve větší intenzitě. Jen housť a větší kapky... Nedokázala se mnou jednat na rovinu, odešla ven a už se nevrátila. Dvě noci jsem se jí snažila dovolat, pátrala jsem po kamarádech, kde může být. Ten strach a hrůza, že se jí něco stalo. A pak se objevila jakoby se nic nestalo. Ještě se divila, že mě to vadí, vůbec se nesnažila vcítit do mých pocitů. Udělala si vždy to, co sama chtěla. Po půl roce neustálého hledání dcery policií, jejich útěku z domova a experimentu s alkoholem a později i s drogou, jsem se rozhodla, že požádám soud o zrušení mě péče a pro její ochranu požádám o ústavní výchovu. Myslela jsem si, že jí tím zastavím, že nebude chtít ztratit domov a svobodu, ale opak se stal pravdou. Jen začala stupňovat svůj tlak a dělat si úplně co chce. U soudu řekla, že mě nebere za autoritu a nemáme dobrý vztah. Pořád jsem čekala, že jí něco od jejího jednání zastaví, ale nestalo se. V diagnostickém ústavu dcera několikrát utekla a pak jsem se od ní dozvěděla, že v tu dobu, kdy dělala největší průšvih byla závislá na pervitinu. Kolikrát jsem si vnitřně vyčítala to, jak jsem vůči ní zakročila, ale kdybych toto věděla, neváhala bych ani minutu. V zařízení jsem ji na chvíli zastavila, měla tam i abstinenční příznaky, ale bohužel ani tam ji nezastavili před nežádoucím chováním. Možná si říkáte, co je s ní teď? Uvědomila si svou chybu a začala fungovat? Nyní je na útěku a hledaná policií, napsala mi, že se tam nevrátí, má kde být a bude chodit na brigádu. Studium na střední škole ji bylo přerušeno, v zařízení si mohla dodělat jiný učební obor, ale nechce. Chce mít volnost, dělat si, co chce, to samé chtěla když byla doma. Ještě ji není 17 let. Nezbývá než doufat, že se poučí z vlastní zkušenosti a nevydá se na cestu, která nevede k ničemu dobrému. A mě nezbývá nic jiného, než tu její volbu s respektem přijmout a přestat se trápit.

Od té doby uběhl zase nějaký čas. V 16 letech byla dcera po všech jejich životu nebezpečných eskapádách svěřena soudem do ústavní péče. Doufala jsem, že tvrdší režim ji zastaví a nedovolí pokračovat v jejím "experimentování " s drogami. Na nějaký čas se to opravdu stalo. Já začala chodit na psychoterapii k paní, která měla shodou okolností podobnou zkušenost se svou vlastní dcerou jako já. Dceřino chování mě dotlačilo k tomu začít přemýšlet o sobě, proč se mi takové věci dějí, proč jsem vystavována lidem, kteří mají problém se závislosti, proč jsem spoluzávislá. Musela jsem se poctivě podívat do své vlastní minulosti a jako skládačku kousek po kousku sestavit své vlastní problémy, reakce,   zamyslet se nad vlastním životem. Začít se konečně starat o sebe, z ničeho se nevinit, na druhou stranu poučit se ze svých chyb. Poprvé v životě jsem řešila SEBE, ne druhé. Začala jsem pomáhat sobě, ne druhým. Neměla jsem naprosto žádnou energii, byla jsem sražená na kolena, usmýkána vlastními rozkladnými pocity i názory okolí. Nebyla jsem si jistá, zda jednám správně, neměla jsem vybudované pevné hranice, vinila  jsem se za dceřino chování, hledala jsem, co jsem udělala špatně. Díky psychoterapii, která trvala rok, jsem začala nahlížet na věci jinak, zdravě.

Mezitím dceru převezli do zařízení mimo Prahu a tam se opět zapojila mezi lidi, kteří měli podobné problémy jako ona. Dospívající dívky, závislé na alkoholu a drogách, mající problémy s agresivitou a jejich pochybné známosti, které jim většinou dodávali omamné látky. Závislost dcery se prohlubovala. Pro mě hrála dal tu hodnou holčičku, která se chce napravit, ale dělala daleko šílenější a nebezpečnější věci. Já oscilovala mezi tím, ji pevně vymezit hranice, úplně se na ni vykašlat a nechat ji nést vlastní zodpovědnost a zároveň jsem cítila, že ji alespoň svým vstřícným postojem k ní, ale nesmlouvavým, mohu podpořit. Nakonec si dcera sáhla na úplné dno, mnoho věcí a detailů jsem se od ní dozvěděla až později, když už ona přestala mlžit a postavila se k problému čelem. A tehdy jsem pochopila sílu bezpodmínečně lásky. Víte, že ten člověk dělá špatně, ale přesto ho nezavrhnete a dál milujete. Před svými 18 narozeninami dcera šla dobrovolně na hospitalizaci do psychiatrické léčebny. Tady mohla nahlédnout na svůj problém a na to jak z něj ven. Dle jejích slov ji léčba hodně pomohla, mezitím podala trestní oznámení na člověka, který nejen ji, ale i ostatním dívkám z výchovných ústavů dodával drogy a dokonce je sexuálně zneužíval. Byla to od ní velká odvaha, překonat strach a učinit spravedlnosti za dost. Kolika mladým lidem by tento člověk ještě ublížil... 

Dnes je dcera plnoletá, vztah mezi námi se zlepšil, hodně jsme spolu překonaly, nějakou dobu byla mezi námi propast, kterou někteří dospívající mezi sebou a rodiči v určitém věku mají. Všechno to zlé nám ukázalo, že nám na sobě záleží, dokážeme při sobě stát i v těžkých chvílích. Ještě bych chtěla poděkovat lidem, z řad přátel i odborníků, kteří nás v této nelehké době podpořili. Musím však také nerada říci, že bylo mnoho těch, kteří problémy dcery zlehčovali, ať už šlo o příslušníky policie, která ji často hledala nebo sociálních pracovníků, kteří nekonali tak důrazně, jak by měli. Často jsem byla na pranýři já jako rodič, chyby hledali hlavně u mě. Ano, chyby jsem dělala, ale mohli brát v úvahu rodinnou anamnézu dítěte. které mně bylo svěřeno do péče a mělo svoje specifické potíže. Výchova totiž není všespásná, to už dnes vím. 

Ráda bych touto bolavou zkušeností povzbudila všechny rodiče, aby dali na svou intuici a nenechali se okolím přesvědčit, že se nic neděje, že je to jen těžká puberta. Také nespoléhejte na systém, že něco změní, výrazně pomůže, jediný kdo si může pomoci je dítě samo, ono musí chtít věci změnit a pak vy, že mu do posledni chvíle věříte. Někdy i bolavá zkušenost může přetavit kov ve zlato. Proměnou si projdou všichni účastníci, vaše hodnoty se od základu změní, pochopíte, co je skutečně důležité.

I já jsem si uvědomila, jak křehké jsou vztahy, vzácná je důvěra a jak stačí málo, abyste se dostali na pokraj šílenství. Opatrujte sebe i své děti, naslouchejte jim, i když s vámi nemluví, vciťujte se do nich, i když jejich problémům nerozumíte a hlavně je NIKDY nepřestaňte milovat.